Vilmin příběh...

To zase bude sranda. "Hlavně využijte toho, co umíte a znáte," Řekli Vilmě ve škole, ale praxe byla zcela daleka od smýšlení učitelů. Člověk se může donekonečna teoreticky připravovat, skutečnost pak může být jiná, překvapující...

Život není žádnej squash, naštěstí, nic nejde tak přímo...Opravdu první věc, která ji fakt neblaze upoutala, byla pracovní doba. Samozřejmě byla to škola internátního typu, takže děti tam byly i přes noc...Ale co ta sobota, proč proboha pracovní sobota, mají snad děti naplánovaný nějaký výlet?

Píše se rok 1995 a v tomto zařízení probíhá sobotní vyučování, to je return do útrob komunismu, nebo to je vtip? Skutečnost byla toho dne ještě prozaičtější- děti seděly řádně v lavicích a učily se zpaměti báseň " Tady Emil, je to omyl..."  Vilma neměla fatu morgánu, naopak, viděla velmi dobře a snažila se to nějak racionálně zpracovat, vše si srovnat a slovo z básničky, totiž omyl, jí nyní připadalo více než příhodné...

Ani nemohla myslet na toho kluka, o kterém zrovna snila, jmenoval se Johan, patrně dle Bacha, hrál v kapele na basovku a dívky na něj letěly. Ale řekl jí, že má přijít na jejich koncert, což tedy půjde, hned po téhle sobotní práci...

Internátní škola, škola pro špatně mluvící navenek vyhlížela vcelku optimisticky, v oknech se hrdě vypínaly muchomůrky v červených stejnokrojích, puntíky měly umístěny líbivě nachlup ve stejných místech...

Z úvah Vilmu vyrušily děti, které jako jeden muž zarecitovaly: "Ve škole i mimo školu mluvíme plynule a volně!", toto heslo (transparenty totiž neměly, pomyslela si až škodolibě) opakovaly zhruba na pěti stanovištích, a to na patře v zákoutí chodby, před učebnou, jídelnou, tam všude jemnými hlásky zněla jejich zaklínací formulka, jako nějaká kouzelná afirmace... 

Jinak asi to bude zajímavých čtrnáct dní! Pomyslela si Vilma. No, ten koncert dopadl dost hrozně. Vilma zpívala v jiné, folkrockové formaci a s Johanem se tenkrát potkali na společném koncertě jejich skupin. Pak se navíc slavně vrátil akademický malíř z Ameriky, uspořádal v městě D. velkolepou výstavu, na místní poměry vlastně nevídanou, protože ani předtím ani potom se tam už nic podobného nedělo. Na vernisáži měla zaznít ta jejich kapela, znějící Garfieldovským názvem, Johan si pro tuto nevšední příležitost zakoupil novou basovku a prohlížel se v odrazu skříně, jak moc mu to s nástrojem  sluší...

Když začala nadřízená hrát hru "Na mrkanou", Vilma se uchechtla, "Tedˇ snad dají ještě nakonec "Chodí pešek okolo a omdlím..." A skutečně, nemusela dlouho čekat. Kde byly hry, co se hrají nyní? Dívce ovšem nebylo dovoleno hrát nějaké neprověřené hry, v rámci praxe si směla jednou zkusit řídit hru Na mrkanou a bylo jisté, že se nejednalo o inovaci hry "Na Katániho"...Škola pro vadně mluvící byla přísným zařízením, možná až moc. Začínalo jí svítat.Zítra možná budeme sbírat s hrnky mandelinky v brambořišti!

Nebylo by fér nepopsat, jak Vilma vyhlížela, bylo jí sedmnáct let. Ani by na tom snad prapůvodně nezáleželo, ale její vizáž ke vší smůle ležela upřímně a zkrátka v žaludku těchto starostlivých pedagožek...Dalo by se to shrnout klíčovými slovy: šaty a korálky. Také sestřih vlasů neodpovídal zabarvení, natož střízlivé délce účesů zdejšího ženského osazenstva. Dozvěděla se o tom náhodou od jiné spolupracovnice a zaskočilo ji to.

Protože Johan si jí přestal všímat a věnoval se Soně, která měla prý víc zelené oči, Vilmy si nehleděl, zvolila tato po třech sklenkách kvalitního modrého portugalu poněkud špatný výstup a chtěla z budovy staré radnice odejíti oknem. Na štěstí si tohoto omylu povšiml David, kytarista, který Vilmu již delší dobu pozoroval, nebot´ se mu líbila a on byl navíc sousedem jejího dědečka. Onehdy ho dokonce zachránil, když děd nemocný s těžkou cukrovkou bez inzulínu upadl a nemohl vstát, byl to onen David, který rozmontoval šroubovákem celý zámek dveří a tím dědu zachránil. Rodiče Davida však onehdy nevěděli, zda mu nemají spíše vynadat, že se vloupal do jiného bytu...A nyní se posadil do okna přímo k Vilmě. Seděli tam, v oknech radnice, on ji zachytil, když byla příliš nakloněná. Pomalu na ni mluvil, až se uklidnila a klátili nohama přitom.

Společnost kulturně založených lidí mezitím tančila a obhlížela kol kolem strakaté akryly neonových a tak moc vzdálených měst...Zachránce David, vlastně, nyní již dvojitý, byl sympatický mladík.

A tak na tmavém pozadí dunící radnice seděla dvojice v osvětlených oknech... 

Vilma o den dříve s dětmi chtěla cvičit aerobic, jenže bylo jí řečeno, že děti kvůli koktání nemohou cvičit s hudbou, to že se zde nesmí, aby se nepředbíhaly, musí se přece neustále zklidňovat!

Bubeník z Vilminy kapely Jan, prohlásil, že tam do této školy kdysi dávno také chodil a když potkal pana řídícího na poště, měl problém s únikem moči ještě po letech, kdy za zády uslyšel pouhý jeho hlas...To Vilmu zaujalo a řekla si, že teď, když Soňa určitě půjde na další koncert Gárfílda, tak ona by mohla místo toho zkusit prožít jednu noc v internátním ústavu pro koktavé děti.

Tak hnedle po večeři po obvyklém sběru bylin (byliny se sbíraly den co den, třeba hluchavka, smetanka anebo sedmikrásky) se šlo na kutě. Ale alergické děti, a to bylo překvapivé, když mohly trhat byliny, což byly zřejmě všechny dle pohledu do pokojů, nesměly mít  v posteli žádná plyšová zvířátka...Děti v sedm celkem rády odešly na svůj večerníček po jídle a posléze šly na kutě.

Pokoje byly cirka po šesti postýlkách a v místnosti byly dva obrázky zcela vybledlého až by se dalo říct státem památkově chráněného Rumcajse, což tvořilo jediné osvěžení a výzdobu místnosti. Tmavé těžké závěsy byly zataženy i po obědě, kdy děti chodily spát. Vilmě bylo podezřelé, že odpočívají a spí i ty desetileté. Čekala bych něco jiného, zamumlala si Vilma pro sebe a pomyslela na to, jaký asi koncert je... 

Ten den si také udělala pochůzku po městě, potkla pár bývalých spolužaček, zašla s nimi na kafe a nyní přemýšlela,  cože to probíraly.

Místo snění si potom s paní hlídací povídala, ta bytost měla velmi podivné zájmy- například každý druhý pátek psala česky dopis princezně Dianě do Walsu, pletla ponožky a telefonovala přítelkyním. Zhruba o půl druhé v noci již běžela jen televize (Vilma si oddechla, že teď jistě už je po koncertě), paní Lišková zcela energicky náhle vyskočila (tento pohyb by do ní studentka ani neřekla) a vzbudila půlku dětí, které utvořily organizovaný dvojstup a po dvojicích močily do jednoho záchoda...Prý jsou neurotické, takže podobně, jako kdysi Jan...

"A co princezně Dianě takhle píšete?" Otázala se Vilma ospale k ránu. "No, jak jí mám ráda a fandím jí, něco o sobě a rodině, někdy jí ale pošlu jen pohled..."  "A to vám odpovídá?" Zněla Vilmina divná otázka, možná spíše soucitná.

Myslela na Davida, myslela na Johana. Paní Lišková zase na princeznu Dianu. Koupí si o ní knihu, však její dcera se ne náhodou jmenuje Diana. Zato pan ředitel byl krajně nerad, když se ráno dozvěděl, že Vilma byla přes noc v ústavu. Řekl, že v noci za praktikanty nezodpovídá, co si ti mladí na praxi dnes myslí a dovolujou a podobně. Když uviděl navíc v její ruce kytaru, zachmuřil se.

K tomu všemu si vybavila poslední školní četbu: Podstata organizace- Boží muka, Karel Čapek

"Udělat z tebe hmotu. Jsi těleso výkonné, vedené cizí vůlí: jsi část- a tedy věc podstatně závislá! Uznav vůdce, přeložil's motivy a cíl, vůli a rozhodování do něho: i nezbývá tobě než duše pasivní, kterou cítíš jako utrpení..."

Lady Di jí prý zatím neodpověděla, píše jí sice česky, ale tam, ve vévodství, se prý již někdo najde, kdo rád dopis přeloží...

Ráno se škola seřadila u obřímí nástěnky a zástupkyně počala hodnotit chování dětí přede všemi nastoupenými, dlužno říci, že negativní převládalo. Několik chlapců se provinilo pobíháním a mluvením mimo stanovený čas. Byl jim udělen velký černý puntík a měli se stydět. Žel, styděli se a Vilma s nimi, za stav zařízení šest let po revoluci...Vrtalo jí také hlavou, proč do budovy proboha není přístup dovolen rodičům...

Kromě toho si předsevzala, že se v budoucnosti nebude zajímat blíže o muzikanty, což hodlala propříště dodržet. Vilma nehodlala být navěky obecenstvem.

Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, neodsoudí tě. Modlila se upřímně, avšak její svědectví a hlavně kádrovaný posudek zaslaný na školu, který jiné spolužačky dostaly přímo do rukou, pobouřilo tři profesorky, které byly stavem školy zaskočeny.

Čekalo ji léto. Slunce svítilo na plné obrátky. Na poště, když posílala dopisy kamarádkám, David čekal venku, potkala paní Liškovou, právě, když se chystala poslat modrý balíček do Londýna s plyšákem uvnitř. Vilma z toho setkání začala až koktat...