V našem městě se koná každý rok divadelní festival, kolem kterého bývá vždycky veliký cirkus, umocněný podpisovým šílenstvím. Vydávají se k tomuto účelu noviny, kde se vám u fotografie (pokud o to stojíte), podepíše vyobrazený...
Znám spousty lidí, kteří podpisy sbírají, jsou tedy sběrateli slavných podpisů, mají za tímto účelem památníčky a chodí na akce s vizí, jaký podpis asi dnes uloví? Mají tam zajímavé a hodnotné podpisy, občas přidají právě tu fotku, aby bylo zřetelnější, čí jméno se tam vyskytuje. Festival tedy vyšel vstříc těmto zálibám, pěněžně vše podpořilo vedení města, ano, lidé se setkali třeba i s paní Žilkovou, která mávala z balkonu spolu s čelními a slavnými městskými představiteli a majiteli, třeba i ředitelem gymnázia. Město také přispělo do mlýna dvěmisty tisíci penězi. Chlapci si nechali také rádi podepsat sportovce, kteří ten den dleli na přilehlém stadionu. Holky jezdí zase po akcích obdivovat youtubery, atd...
Samozřejmě čím větší klikyhák, tím víc umělečtěji podpis vyhlíží a patrně bude i cennější. Dětem vždy z legrace říkám, at´si natrénují právě hlavně podpis, protože dnes se více píše na klávesnici než ručně, bývá vyžadován spíše tiskopis a úřady zase upřednostňují hůlkové písmo a nejdůležitější- podpis. Děti dostaly instrukce, vytvořit špalír, třikrát obejít náměstí a radostně skandovat festivalové heslo, a potom za odměnu vše pokračovalo hudebními a divadelními představeními našich nových hvězd.
Osobně rozdávám autogramy denodenně do žákovských knížek, třídnic a domácích úkolů, připadá mi, že bych si měla už opatřit snad nějaké už osobní razítko! Také bude to možná tím, že jak mám tři školáky doma, tak nevím, komu jsem co už podepsala a komu ještě ne... Jaké s tím máte zkušenosti vy?
Podepisování knížek, které si koupím, jsem bohužel vzdala, ale bylo by pěkné mít nějaké nádherné ex-libris, na jehož výrobu je hodně málo času...
Podpisy člověk v průběhu života také mění, vzpomínám si, jak jsem kolikrát bádala nad podpisovým vzorem, kde dělám chybu a musela znovu a znovu vlastní podpis trénovat! Před zraky netrpělivé bankovní úřednice. Jistě znáte také, stačilo napsat jinak interpunkci, například jiný sklon čárky a už bylo podezření na cizí osobu u vašeho podpisu a konta...
No a jak tak ten festival pokračoval, dětem se v rukou potily fixy a propisky, časopis doznával na jisté ohmatanosti a umělci náhle nebyli nikde k zastižení. Někteří lidé se časopisem ovívali, stánkař si na něj postavil horkou kávu. Skupina rošt´áků nudících se zkraje náměstí zevlovala, přimalovala fousy a rohy ke známým tvářím. Jeden chlapeček tedy poprosil svého třídního, zda by se mu nepodepsal do toho nádherného barevného časopisu alespoň on a ten, aby nezkazil legraci, začal horečně listovat a hledal umělce, kterému by byl alespoň vzdáleně podoben, čehož si všimly i ostatní děti a vytvořily efektní frontu, která stále narůstala.
Do fronty se přidaly i cizí děti a lidé, dalo práci vysvětlit, že se jedná o vtip. Přičemž nešlo o žádnou škodolibost, ale jak lidé vidí frontu, mění se v mimoně.
Dlužno podotknout, že děti poté běhaly a chtěly podpisy i po ostatních učitelích, dále ještě zastavili na stadionu pána, který měl krásné sluneční brýle a baret a vyhlížel jaksi světácky. Ten se ochotně jal podepisovat též. Minulý, první ročník festivalu byla totiž rozmístěna stanoviště s podpisovými teamy a letos je nebylo nikde vidět...
Fakt jsem se takhle dlouho nenasmála !!!
