Když se názvy ženily...

Srpnem dozrálo léto. Okurek bylo požehnaně, rajčat také plno, boj se slimáky neúprosný. Vilma byla na poště číslem 426, na to, že byly tropy, lidí docela dost.

Ocitla se na místě, kam chodila do školy. Novembrový převrat tenkrát obrátil vzhůru nohama ulice a města. Obchodníci to měli dobrodružnější, málem byli jako detektívové a luštili, jaké ulice se vdaly, oženily a za koho.  

Přejmenování vneslo veselý zmatek mezi úřady, žáky, a obyvatelstvo obecně. Protože zasloužilého a snad i vysloužilého maršála Koněva vystřídali nakrátko, přechodně případně například Legionáři, poté se ulice jmenovala 17. listopadu, nejprve se tedy ulice stala Legionářskou, až se samotný název školy nakonec ustálil u patriotického R.A.Dvorského.

Z tohoto důvodu se žáci tehdejší 8.B. v mezidobí, tedy v období vrcholně Legionářském začali "křtít", což bylo znovuobjevené slovo let devadesátých, něco  a někoho pokřtít, na tzv. "Žmrdíka legionáře". Spočívalo to v úkonu, kdy bylo na hlavu posypáno něco sena. Křtem prošel kdekdo z mladších, hlavně přednostně ovšem vyspělé spolužačky. "Už jsi taky pokřtěnej legionář?" Ptali se dychtiví mladíci kdekoho. Alergie byla naštěstí v té době téměř neznámý pojem, vlastně to bylo úplně poprvé, co tento jev zaznamenali v osobě Davida, jež se překvapivě osypal a napuchl, poznali. Po chodbě se hromadně přestalo zdravit "Čes práci", což bylo povinné.

Zkrátka přejmenovávání budilo všeobecné veselí a zábavu. Zatímco prarodiče mluvili o Koněvově, zaměstnaní a uhonění rodiče zastydli u Legionářů, tak všímavci byli už u toho Dvorského. Úřady než se vzpamatovaly spolu s lékaři, než se ustanovilo, že jde vlastně o tentýž ústav!

Svazácké názvy typu Komsomolců, Rudoarmějců, Pionýrů se propadly do prehistorie, nyní byl nastolen módní a nadčasový trend osobností. Každý ve třídě se ptal: Kde ted´bydlíš, jaxe to u vás menuje ? A  o ty osobnosti se děti živě zajímaly. "Já ve Štefánikově, já v Janáčkově, ..."

Došlo k hromadné výměně známek na poště, vědělo se, že kdo vleze do popelnice za poštou, najde tam lecos zajímavého v ten čas. Vilma s holkama sem chodily zejména na drátky, z nichž vytvářely náhrdelníky  jimiž se zdobily v oné době, snad "Pocéčkové"...

Na dvoře školy stál obří kontejner, kde v útrobách mizely do té doby nedotknutelné učebnice. Kluci samozřejmě svůj šikanozní zájem obrátili proti nyní bezbrannému sádrovému chráněnci Leninovi, Brežněvovi a na opřeného viselce na zemi, neušetřili tedy ani Husáka. Nejstarší dívky pilně a svědomitě trhaly desky učebnic. Vilma zachránila učebnice HV pro 9.ročník a jiné, nyní četli "Čtení bez cenzury", kde se najednou vyrojilo spoustu do té doby pro ně neznámých jmen...

Záchod v prvním patře v toho času obývaly jutové pytle se zlatými, stříbrnými a bronzovými odznaky zdatnosti, které tam odvalil obávaný zavalitý soudruh oddílový pionýrský vedoucí, zvaný Pyroman, ježto to měl z kamrlíku nejblíže ke koši. Uklízečky se chuděry, s pokladem, pěkně prohnuly...

Na vitrínku pionýrů úderníků kdosi narychlo vytvořil improvizovanou výstavku koláží s našimi savci a poté byla nadlouho opatřena názvem: "Přežijí rok 2000?" Začala se válka v Perském zálivu, což bylo sledováno skoro senzacechtivě hlavně chlapci, do té doby formované svérázným socialistickým pojetím míru. 

Vilma bydlela původně v Hakenově. Byla za to převelice chválena učitelem houslí, který měl o panu Eduardovi načteno, snad ho i osobně znal, a tak byl hned důvod k přednášce. Poté, co se ulice stala ulicí Milady Horákové, vždy to u některých, jak vysledovala, trhlo rameny. Minimálně zvážněli. Ptala se otce na "tu novou paní", otec řekl, že to byla popravená poslankyně, vězněná spolu s dalšími.  

Ze vzpomínek ji vytrhlo pípnutí, její číslo bylo na řadě, dostala balík,  nebyl poškozený, jak se za komančů převelice často stávalo a obsah byl celý, naštěstí, v pořádku...