Ocitla se na místě, kam chodila do školy. Novembrový převrat tenkrát obrátil vzhůru nohama ulice a města. Obchodníci to měli dobrodružnější, málem byli jako detektívové a luštili, jaké ulice se vdaly, oženily a za koho.
Přejmenování vneslo veselý zmatek mezi úřady, žáky, a obyvatelstvo obecně. Protože zasloužilého a snad i vysloužilého maršála Koněva vystřídali nakrátko, přechodně případně například Legionáři, poté se ulice jmenovala 17. listopadu, nejprve se tedy ulice stala Legionářskou, až se samotný název školy nakonec ustálil u patriotického R.A.Dvorského.
Z tohoto důvodu se žáci tehdejší 8.B. v mezidobí, tedy v období vrcholně Legionářském začali "křtít", což bylo znovuobjevené slovo let devadesátých, něco a někoho pokřtít, na tzv. "Žmrdíka legionáře". Spočívalo to v úkonu, kdy bylo na hlavu posypáno něco sena. Křtem prošel kdekdo z mladších, hlavně přednostně ovšem vyspělé spolužačky. "Už jsi taky pokřtěnej legionář?" Ptali se dychtiví mladíci kdekoho. Alergie byla naštěstí v té době téměř neznámý pojem, vlastně to bylo úplně poprvé, co tento jev zaznamenali v osobě Davida, jež se překvapivě osypal a napuchl, poznali. Po chodbě se hromadně přestalo zdravit "Čes práci", což bylo povinné.
Zkrátka přejmenovávání budilo všeobecné veselí a zábavu. Zatímco prarodiče mluvili o Koněvově, zaměstnaní a uhonění rodiče zastydli u Legionářů, tak všímavci byli už u toho Dvorského. Úřady než se vzpamatovaly spolu s lékaři, než se ustanovilo, že jde vlastně o tentýž ústav!
Svazácké názvy typu Komsomolců, Rudoarmějců, Pionýrů se propadly do prehistorie, nyní byl nastolen módní a nadčasový trend osobností. Každý ve třídě se ptal: Kde ted ́bydlíš, jaxe to u vás menuje ? A o ty osobnosti se děti živě zajímaly. "Já ve Štefánikově, já v Janáčkově, ..."
Došlo k hromadné výměně známek na poště, vědělo se, že kdo vleze do popelnice za poštou, najde tam lecos zajímavého v ten čas. Vilma s holkama sem chodily zejména na drátky, z nichž vytvářely náhrdelníky jimiž se zdobily v oné době, snad "Pocéčkové"...
Na dvoře školy stál obří kontejner, kde v útrobách mizely do té doby nedotknutelné učebnice. Kluci samozřejmě svůj šikanozní zájem obrátili proti nyní bezbrannému sádrovému chráněnci Leninovi, Brežněvovi a na opřeného viselce na zemi, neušetřili tedy ani Husáka. Nejstarší dívky pilně a svědomitě trhaly desky učebnic. Vilma zachránila učebnice HV pro 9.ročník a jiné, nyní četli "Čtení bez cenzury", kde se najednou vyrojilo spoustu do té doby pro ně neznámých jmen...
Záchod v prvním patře v toho času obývaly jutové pytle se zlatými, stříbrnými a bronzovými odznaky zdatnosti, které tam odvalil obávaný zavalitý soudruh oddílový pionýrský vedoucí, zvaný Pyroman, ježto to měl z kamrlíku nejblíže ke koši. Uklízečky se chuděry, s pokladem, pěkně prohnuly...
Na vitrínku pionýrů úderníků kdosi narychlo vytvořil improvizovanou výstavku koláží s našimi savci a poté byla nadlouho opatřena názvem: "Přežijí rok 2000?" Začala se válka v Perském zálivu, což bylo sledováno skoro senzacechtivě hlavně chlapci, do té doby formované svérázným socialistickým pojetím míru.
Vilma bydlela původně v Hakenově. Byla za to převelice chválena učitelem houslí, který měl o panu Eduardovi načteno, snad ho i osobně znal, a tak byl hned důvod k přednášce. Poté, co se ulice stala ulicí Milady Horákové, vždy to u některých, jak vysledovala, trhlo rameny. Minimálně zvážněli. Ptala se otce na "tu novou paní", otec řekl, že to byla popravená poslankyně, vězněná spolu s dalšími.
Ze vzpomínek ji vytrhlo pípnutí, její číslo bylo na řadě, dostala balík, nebyl poškozený, jak se za komančů převelice často stávalo a obsah byl celý, naštěstí, v pořádku...