Různá přiznání, čeho? Rojí se skupiny přiznání gymplu třeba namátkově. K čemu se přiznávají? Samozřejmě, obdivuhodná vlastnost tohle přiznávání. Málokdo se přiznává, nebot´v anonymitě davu se pohodlně skrývá, víme již z dětství.
Když se přizná jedinec, je to o to cennější. Po revoluci nás učili, že se máme nestydět za svá díla, hrdě se k nim naopak hlásit a vytvářet tím pádem věci a jevy, pod něž se nebudeme muset stydět podepsat. A to jsme dodržovali, byla v tom jakási etika.
V současnosti mi vadí trend, kdy se spousta autorů schovává. /bylo to ale i v oné rudé minulosti/ Nebo se musíme i dnes skrýt za nějakou formulku? Anebo za organizaci cizího názvu ještě "lépěji". Přečtu si zajímavý, poučný článek a pod ním je nepochopitelně napsáno, že například autor "nyní bydlí v Tarararingapatamu a jí rád suši..." Jela bych tam sice také a zasušila si, ale chybí identita.
Škoda, přeškoda, protože napříště může jíst radši mrkev a přestěhovat se třeba do Humpolce a nemohu už si přečíst další, jistě pro mne neméně zajímavý a lákavý příspěvek. Prostě nemohu dojít k jeho oblibě. A to mám spoustu oblíbenců, které ráda čtu.
Vím, že se člověk nesnadně může vyjádřit k některým problémům, jež se ho přímo týkají. Jenže pokud jde o autenticitu, jméno konkrétního člověka vždy zapůsobí přímo. Pak to také vyznívá, kdovíco probůh, napsal, i když jde zdánlivě o neškodné a krásné záležitosti. Čtu to stejně, ale...
Navíc každý se může zmýlit, je to lidské. Vyznívá z toho jakási obava, nejistota, coby kdyby... Jak však dobře víme, minulost nemá žádná kdyby. Filmař jistě může natočit kdeco, ale fakta zkreslí, i kdyby se rozkrájel a snažil sebevíc. Vždy se dá ještě lecos přehlédnout, také při psaní nejde přece o vyšetřování. Anebo už jo?
Většinou si hned za příspěvkem autor uvědomí, že se jedná o jeho osobitý objev, každý totiž vnímá a transformuje jevy jinak... Také si za rohem nezřídka vzpomene, že to a to mohl ještě poopravit, přeformulovat a co tomu řekne Máňa. Ale ještě můžeme také mít blahodárný vliv na čtenáře, jež jsou znechuceni omíláním těch pár stejných jedinců, kteří se signují dokolečka pod různé ptákoviny.
Také možná to třeba není příjemné příbuzným, to může být rovněž jeden z důvodů, mě už také uprostřed věty kolikrát mají v podezření, kdy se jejich vlastní slova ocitnou nacvakány na monitoru. Zkrátka, třebaže to není snadné, přimlouvám se o podpis, protože ten dává tiskopisu onu fazonu, řekla bych přímo pečeť. Pravdivosti? Tuším, že namítnete, kolikrát se stane, že někdo své ctěné jméno vepsal pod nějakou tu nehoráznost. Ale tím si můžeme učinit také jistou představu. S tím do tohoto dění vstupujeme.
At´ tak či onak, nebojme se učinit ze svého jména terč, případný kritik, pokud má dost energie na repting, by se měl také podškrábnout. Nikdo nám pak text nemůže ukrást, stát se textovým pirátem.
Pěkný večer: Maxipes Fík
Blbé, že?
