Výměna dědečků... /povídka/

Jasmin měla, jak se domnívala, už jen jednoho žijícího dědečka. Žil uprostřed hvozdů, viděla se s ním jednou za uherský rok...Výměna nastala tak přirozeně a bez její jakékoliv vůle. 

No a jak nedávno byl takový ten pokleslý seriál o výměně manželek a kdo do toho šel, tak velmi riskoval. Riskoval například svoji rodinu, přátele a snad i sama sebe, svoji duši, neboť za peníze lidé dělají šílené kotrmelce. No, ale tak jak už to chodí na světě, navzdory vší osvětě.

Avšak nikdo z nich ještě nezažil výměnu dědečků, Jasmina ano. Jak se to vezme ovšem... A tak vzala s povděkem na vědomí, že dědečkův bratr jim bude jednoho zemřelého a druhého zaneprázdněného děda tak trochu suplovat, bydlel od nich pár set metrů. Na návštěvu právě jeho obydlí bylo dobré obléci se velmi střízlivě a neutrálně, zdržet se nějakého toho pokvokávání o které nestál a přečíst alespoň dvě tři knihy, bylo jasné předem, na co se bude ptát.

Oproti vlastnímu dědovi, zvanému pracovitému, či jak jednou vyslechli z jejích úst dotčení rodiče "Byl tu ten ušmudlanej děda," který se stejně zaníceně jednou měsíčně ptával, jak že pokračuje výuka houslí. Jiný zájem v jejím případě neprojevil. Závodili možná, kdo bude mít na potomstvo větší vliv. Babičky tehdy zajímala nejvíce utěšěně rozšiřující se výbava...

Tvůrčí činnost obou seniorů nedovolila udržet v jejich domovinách jakýs takýs pořádek. První vyřezával po večerech v obyváku umělecký nábytek, inspirovaný žhavou Afrikou a druhý zase rozebíral na témže místě přinejmenším včelí plástve anebo aspoň automotor. Jejich spory byly však výhradně politické. Krásně se přeli.

Jasmína zazvonila a naskytl se jí jímavý výhled, Arnold ležel na kanapi se slunečními brýlemi a poslouchal vybrané árie Marie Callas. Bylt´ právě zamilován do jedné řekyně. Proud unášel ho zvolna na vlnách Egejského moře, navzdory ke skutečnosti, že pobýval v posledním patře panelového majáku, uprostřed moře postsocialistické civilizace. Na všechno měl knihy, i v peřiňáku. 

"Vstup, ale tak, atˇmě nerušíš.  Proviant máš, jak jsem Ti nakázal?" "Ano" zakoktala vykonavatelka, která přinesla lepidlo značky Herkules, kleštičky, pinzetu a při Tosce se jala upratovat mechově zelený jemný semiš na velkou leteckou lopatku, aby za konečných zvuků Bizetovy Carmen byla připravena umně rozmisťovat na kýlu v zatemnělém obyváku všechny metály, co jich kdy v životě po letištích, vojenstvech posbíral. Samozřejmě, vlevo bylo vpravo, nedokonalé, nedostačující. Šibovala metálem hned sem, hned tam. Na housle nadával a Jasmína po poznámce, kdy o Vánocích označil jejich vánoční stromek slovy:"Je to tady jak na jatkách" netroufla obtěžovat ho nekalým smyčcem. Žil Vern, Exupéry a Pijoan jí byli svěřeni v balicím papíře a s příslušným obřadným mlčením.  

Byl schopen z lásky všeho, jednou dokonce rozsekal dveře sekyrkou, tak zcela vášniv ku bohyni svého srdce a celkově k nezastavení byl. Uklidnění mohl přijít snad při zvuku Maurice Ravela. 

Babička měla zkrátka hned dva dědečky, dva bratry, bratru... Byl to takový trojúhelník. Jeden uměl dívky, druhý chlapce. Jeden krotil slony a ten druhý je uměl roztancovat, proto byli oba potřební a žádaní. Jeden věděl jaká bije a druhý nikoliv. 

Nic nebylo jednoznačné, protože osudy a vlivy se pomíchaly dokonale, o tom žádná. Nikdo nechápal souvislosti. Arnošt na mapě cestoval prstem a domorodé ženy z obálek sta plus jedna měl zkatalogizovány. Zatímco Jiří otevřel jim zkrvaven dveře a na otázku po svém stavu neúprosně odpověděl: "Spadl jsem z višně", což nebylo hned napoprvé správně pochopeno, jednalo se pouze o pravdivý monitoring skutečnosti. Sad byl vyhlášený, pomalu jak ten z Choustníkova Hradiště, ale byl zafixován a omotán záclonami kvůli ptactvu.

A tak zatímco jeho vnučka Karolína běhala v domě mezi plástvemi a torzy houslovými, Jasmín žila obklopena africkými totemy, motivy tygrů šavlozubých i těch bez šavlí a E.T.Seton s Maúglím spolu s jinými lovci se jí motali hlavou i životem.

Jiří ve sněhu s kyblíkem nádavkem hlásil, že mu uletěly včely. Sbíral je ze sněhu, oni s ním, aby je potom na verandě přiváděli užaslí k životu... Jasmína někde uslyšela, že lidé jsou jen trochu přetvařující se živočichové.

A když hrála v housle, bratr umocňoval, oživoval porcelánové později by řekla kýčovité slony mocným toubením v žesťovou trumpetu. Karolína dostala dárkem klávesy, aby se vdávala stejně na slonu a cestovala všemi zeměmi, začala Řeckem, na které měl vždy připravený Arnold svinuté mapy.   

Jejich memy se tak prapodivně spletly a zase rozpletly, podhoubí anebo bůh si člověka stejně nakonec najde. 

Jasmína byla jasně po babičce a ráda tančila mezi slony.