S pomyslným křížkem po funuse...

Skončilo nám období plné olympijské euforie a  bylo zajímavé pozorovat cvrkot okolo.Takový správný cirkus umocněný zdravou soutěživostí...Reakce na některé hojně čtené články...

Objevily se zde názory, že by nemělo být rozdílem, jak podporovat aktivity, kam putují finance na kroužky dětí. Ohradím se, že sport jako výlučný a vyjmutý z pouhého zábavného celku, evokuje fyzickou i psychickou připravenost státu, na případný útok, vlastně jakousi "bojeschopnost" či poměřování síl, jestli chcete...Demonstraci síly také jinými slovy..

Nedá se proto úplně srovnávat s jinými volnočasovými aktivitami, má totiž jinou úlohu než hudba, výtvarná kultura, i když mají také  současně mnohé společné.

Proto by do sportu mělo být vynakládáno více než do jiných kulturních odvětví, vzpomeňme si, za jakých okolností olympijské hry vlastně vznikly. Bylo to kromě zábavy i o poměřování vzájemných sil a hře na válku. Proto se nedivme, že některé mocnosti v touze nad fyzickou převahou užívají dokonce anabolika...

Sport má  určitě i významný stmelující charakter, navozuje vypjaté situace a rychlé reakce na momentální situaci. Sportovci jsou proto mnohem odolnější, akčnější, ráznější. Připravení k akci.

Do společnosti člověk vrůstá, socializuje se, hledá si vzory... My nevrůstáme do dětského světa, ale naopak...Potrefená husa se vždy ozve.

Proto bychom měli být ze všeho nejvíc na Ester Ledeckou a ostatní olympioniky hlavně pyšní bez příkras. Její úspěch není náhodný a nemůžeme ho snižovat jakýmsi poměřováním šancí a možností. Nezastírejme proto tento nepopiratelný úspěch!

Měli bychom se spíše než co jiné zamyslet nad stavem našich sportovišt´, trenérů a stavem TV ve školství. Priority, na kterých bychom se měli shodnout... Určitě již dnes řada mladých lidí situace na olympionádě velmi inspirovala!