Jazzmin otec Giu, byl předtím, než byl povolán na dvouletou zelenou povinnost, takový beatník, dalo by se říci. Rozhodně se s vervou bránil tomu, co mu jeho otec vštěpoval, jezdil po trampech a nešel ani na jím vybranou školu...
Jasmíně pak připadalo trochu absurdní, když to slyšela. Zřejmě brzy dospěl. Skoro se zdráhala tomu uvěřit. Nebot´ často s pláčem utekla od oběda a denních činností, jimiž se právě zabývala, otec ji přísně rovnal a se slovy"Jak to držíš" "Držíš to jak prase kost. " Tvrdě oba sourozence peskoval. Nic prostě podle ní nenasvědčovalo tomu, že by snad byl kdy v minulosti pacifistním dobrákem.
Doma se u nich kdysi mluvilo česky, německy a když babička zrovna nebyla doma, pak i italsky. Giusiho to trochu mátlo, němčina časem zmizela úplně a on nakonec učil svoji mámu česky, to když nastoupil do školy.
Doma přečetl co se dalo, otec miloval zejména Olbrachta, všechny možné klasiky a část knihovny byla zasvěcena hrůzám válečným, tedy těm, co rodiče považovali jako memento, dokumentům. Jasmine tam měla zakázáno chodit, což ovšem platilo i o Švejkovi a jiných...
Dlužno říci, že ti dva mužové měli příliš málo času se poznat, takže každá drobnost co připomínala otci jeho otce, byla chráněna coby svátost...Asi jako později gondola z Benátek, která byla památkou zase matčinou a vztahoval se na ni stejný výnos. Komu brzy zemře otec, nebo matka, chrání přepečlivě veškeré možné památky a drobnosti na jeho osobnost. Není to marnost, jen pokus o zachování kouska identity v kosmu. Tak vznikají i celé rodinné legendy. Otec otce zemřel, když byl Giu ještě na vojně. Poslední věc, co mu dal do ruky, byla ta bordó, či vínová knížka s černým klíčem na deskách.
Jmenovala se Zbabělci a on řekl jen úsečně: "Tohle si přečti, vole!" Schoval si ji i s těmi všemi Olbrachty. Jasmíně jednou zabavil při cestě z klozetu Annu Proletářku, zdála se jí být přitom taková neškodná, navíc s ženským jménem. Také když míjela poštovní přihrádky, kde byly nápisy "Proletáři všech zemí, spojte se!", mátlo jí to, vrtalo hlavou, chtěla totiž vědět, kdo jsou oni tajemní proletáři. Ona Anna jí to mohla pomoci objasnit. Ne, "tohle je památka!" Řekl zastřeně, zařadil rychle do zakázané zóny, knížku zastrčil na nejvyšší skříň, co okolo našel.
Četla to stejně, čas vyhrazený asi dvacet minut denně, než se vrátil domů ze zaměstnání. Víte, co je zakázané, nejvíc chutná! To zná každý. Ale ne každé hrdinství je blbost, mnozí zaplatí životem kvůli jedné jediné akci, ale dají naději, tu důležitou naději, že nejsme v hajzlu, tisícům jiným, jako byl třeba právě Filip.
Byl kominíkem a rád jezdil na fichtlovi. Jenže z posrané postranní ulice do něho najednou najelo auto, bylo to blízko jeho domova. Vyvěsil aktuální vlajku, natruc těm rusákům. Zemřel, nemohl udržet ruce, také ochrnul a nestihl už ani spatřit svou narozenou dceru. A tak se snažila být tedy hrdinkou, neb si to alespoň sugerovala, kdo-ví?
Co do toho bylo všem těm pankáčům? Rubimu se nedalo moc vysvětlovat, myslel spíše na své problémy se součástkami, objednal si totiž další části cizokrajné motorky z Ameriky přes Hamburk. Že by se zajímal o její svět, to ne. Bylo by to určitě složité a zdlouhavé. Totem se dostával do velkých rozměrů, byl jako všechna ta kola pospojovaná a posmontovaná dohromady.
Ale Giusiho otec, ten dostal infarkt v práci, právě, když chtěl pomoci s vozíkem na kolejnici, povolali ho z kanceláře. Trochu se chtěl zřejmě vytáhnout, neupozorňovat na své slabé srdce a nebýt za úplného chabruse. Jenže to přepísk a skonal po cestě do nemocnice.
A tak to je. Správný hrdina jde do akce po hlavě, opatrnost není jeho silnou stránkou a řídí se většinou pravdou neředěnou!
