Objev Eiffelovky ku konci tisíciletí

Po pádu sovětského bloku se z občanů dlouhé roky zavřených v Československé rezervaci stali světoběžníci. Na počátku se ovšem podobali Neandrtálcům či počínali si podobně jako trpaslíci z Arabely, kteří objevili splachovací záchod

Jet do Paříže v době normalizační bylo doslova sci-fi, byla to taková pravděpodobnost, že se to stane, jako že pozítří pojedeme do legendárního afrického Tarararingapatámu v Burmě. Kulturní třesk či revoluce. Asi proto byla tehdy legendární písnička Kolej Yesterday, bylo v ní všecičko: touha jet za symbolem pokroku do Paříže na Eiffelku, že holkám přestaly vlivem atomového výbuchu růst vlasy, touha po svobodě.

https://youtu.be/q8I6G6v7Q7A

Autobusy přijíždějící na Západ byly narvané frustrovanými občany, kteří najednou směli jet na výlet za hranice svých chalup chat a zahrádek. Podobali se třídám zvláštních škol, a to protože chtěli co nejvíce stihnout v co nejkratším čase (zaplnit tak své kulturní mezery) a tak těkali po turistických pamětihodnostech jako blázni z památky na památku, aby vše stihli a proplétali se tak navzájem s Poláky, Maďary,...Fotili si málem i kanály, tak se svět za železnou oponu lišil od rezervace ortodoxního komunismu. 

V Paříži se čeština stala světoznámou, prodavači pohledů černoši s deštníky na hlavách brebentili česky, našinec mohl konečně z plných plic vdechovat omamnou vůni levandulovou, obdivovat kolik druhů sýra se na pultech vyskytuje. Bubeníci na mostech kolem Seiny uváděli v trans svou svobodou projevu... 

Občan z východního satelitu podobný marťanu přijíždějící do civilizovanějšího světa se vyznačoval dokořán otevřenými ústy, jak Alenka v říši divů. Ukazování, jazyková nevybavenost, to vše přispívalo k pohledu na tohoto človíčka mít blahosklonný názor. Krásně tato doba rezonuje ve filmu "Díky za každé nové ráno!" 

 Bylo to z důvodů prostých: v naší rezervaci  nebyl sortiment, nebyli lidi a z torz historických památek se ve většině případů nevhodně odchlipovala omítka. A náhle Čech poznal sílu fritézy, digestoře, fénů s difuzérem, toaletní voda FA nebyla  již jen za bony v Tuzexu pro několik funkcionářů.  

Konečně nám docvaklo: Zaostali jsme za světem ! Žít v totalitě bylo nedůstojné, nepřínosné a zastaralé. Možná že i k nám také jezdili turisté koukat, jak se žilo na Západě před padesáti lety, jako kdysi v devadesátkách od nás směřovaly autobusy do Rumunska a tradovalo se, že takto jako oni jsme si žili my před sto lety. Kdo ví? Byli jsme sto let za opicemi, objevili jsme Eiffelovku!

Děti byly vrženy do světa, v němž se vyskytoval Walt Disney, opravdové džíny, panenka Barbie, praví angličáci a tajemný až legendární nápoj s názvem Coca-Cola. V Československu byly panenky pouze v nesexy krojích, byly ztuhlé a neohebné. Zábavní parky na Západ od nás skýtaly na rozdíl od naší Matějské pouti nebývalé atrakce, centryfugy, hrobky s faraóny,...Auta byla různá a rychlá, hotely nebývalé.

Začali jsme si rvát vlasy, že doposud opomíjený předmět zeměpis nám může být i ku prospěchu, že neslouží pouze ke tréningu sloní paměti a že názvy světových destinací nejsou jen pohádkovou svahilštinou, když donedávna bylo nad slunce jasnější, že dál než do východního Německa nás stejně bolševník nepustí.

Přestali jsme být nevolníky. Mohli jsme studovat, pracovat za hranicemi! Umístěnky se staly cizím slovem, dnes už takřka nikdo neví, co to vlastně je.

Končím slovy legendární a naší nejlepší kapely devadesátých let:" Už se nechcem nikdy vracet, tam, kde nám bylo mizerně..." A to za totalitního režimu byla skutečná mizérie.  

https://youtu.be/yhxqhwoABFU