Umění je projev lidského vědomí. Do lidského vědomí nemá přístup věda a jeho činnost může zkoumat jedině umění - hudba, literatura, malířství, sochařství......, přičemž toto zkoumání není pro každého, ale pouze pro vyvolené - pro umělce. Ti jsou lakmusovým papírkem duše společnosti.

Ve středověku umělci vytvořili díla největší dokonalosti, která už nikdy nebudou překonána. Přitom tehdejší společnost žila ve špíně, nedostatku, tvrdé práci, dožívala se sotva poloviny dnešního věku, ale umělci viděli člověka reálného čistého, vznešeného.

Jistě i dnešní umělci jsou stejně citliví jako tamti, ale duše se asi změnila, a tak vidí znetvořená těla, zbytnělé pohlavní orgány, zrůdně zmutované končetiny, místo obličejů zkratky ....

Nemám nic proti realistickým ani abstraktním sochám .. pakliže mi někdo nevnucuje, co je správné a přípustné..

Máte pravdu, že dnes realistické zpodobnění z různých důvodů pomalu zatracuje.. a to mi vadí..

Jsou osobnosti či události, kterým svědčí spíše realistické ztvárnění ..a jiné, kde má nějaká abstrakce svůj význam a něco se tím snaží říct nebo podtrhnout..

Proč by měla podléhat GDPR?

Anonymnost nejen sochařských děl postrádá nezbytnou intimitu, podporuje apatii k umění, posouvá díla směrem k designovaným kouskům z Ikey anebo k jakémusi potírání umění jako takového. GDPR je poslední kapkou do osobních svobod jedince, tedy do uměleckého vyjadřování, ztvárnění...

Pokud se sochá osoba zemřelá, tak na to GDPR vliv nemá - na zemřelé se nevztahuje. To, co popisujete, má možná původ někde jinde - ubývá lidí, kteří dokážou vytesat hlavu tak, aby byla dotyčná osoba k poznání.

Podobně vypadá i slavná autobusta Járy Cimrmana.

Proto se dříve tvořily sochy jen dávno zesnulých zasloužilců, protože tam už ochrana osobních údajů pozbyla smyslu.

Autobus ta Járy Cimrmana je nadčasová. Celé aleje takto vytesaných bust by levně ozdobily celou republiku. Stačilo by jen přitesnout jméno.

. . . . . Ale nedávno s velkým humbukem odhalená socha Marie Terezie je její "věrnou podobou", souhlasíte? Karma

Co je moc, to je příliš. A to platí i v umění sochařském. Jedná se o přílišnou stylizaci - až se ze skutečné postavy, sochy kdysi žijícího člověka, stává jen symbol. Sochu M. T. jsem viděla, ale myslím si, že by mohla znázorňovat jakoukoli ženu, matrónu, ale ne speciálně kdysi žijící osobnost císařovny Marie Terezie. Plastika se mi líbí, ale mé představě rakouské císařovny neodpovídá. Umělec - sochař dospěl k vlastnímu výrazu tvorby, který je bohužel mnoha lidem nesrozumitelný, nechápou ho. Takovému umění, které bylo určeno převážně uměleckým kritikům a obdivovatelům autora díla, se říkalo "umění pro uměni," francouzsky "art pour l'art". Někteří současní umělci - i sochaři, zacházejí ještě dál, dělají z umění atrakci, člověk má někdy dojem že si dělají z lidí legraci (D. Č). "(Panáčující dabldekr, batolata lezoucí po sloupu a podobně). Jedni tvrdí, že se jedná se o originalitu, která bude snad i v budoucnu oceněna, jiní podetřívají umělce, že si dělá z lidí legraci. (Sama se spíš přikláním k té druhé skupině). Díky za zajímavý článek.