Emmilia VII.

Zakázala se takhle drásat, myslet na někoho. Vždyť ho vůbec nezná! Není vhodná doba na nic, ani na lásku, ani na cokoliv jiného. 

Končila válka, co na čem záleželo, tím nastávalo mnoho zvratů, Hlavně němci byli v koncích, stále jim nedocházela nezvratitelná porážka, porážka hroutícího sterilního režimu.

Josef byl dobrý řidič. Když ve Wroclavi zjistil, že byli odejiti, risknul to, vskočil zpátky do auta, nacpal tam jednoho nic netušícího eléva  a odjel do Walbrzychu.

Emma užasla. Stal se zázrak a Ti dva se opět setkali! Za nic na světě by právě tohle setkání nevyměnila! Byli tak zaujati svým shledáním, že ani nevnímali okolní svět..

Celou tu dobu, kdy jsem byla na nucených pracech, jakožto ročník dvacetdva, Němci si vůbec potrpěli na čísla a ne na jména, jsme vlastně doslova ustupovali před frontou, nyní však do města dorazili Rusové. Josef byl schopen se s nimi nějak domluvit. Za cigarety a hodinky dostal od jakéhosi ruského velitele s červeným nosem koně. Zapřáhl ho do vozíku, který improvizovaně stloukli místní a jeli jsme zase na jih.

 Jak dopadli odpovědní za tuto válku, jsem se dozvěděla až později. Vraceli jsme se z Pruska, nebo Polska, asi nám to bylo v ten moment jedno, domů k Josefovi. Můj drahý domov byl předaleko a já nyní cítila, že jsem potkala někoho, u koho domov bude i tím mým domovem...

Někde u Náchoda ten kůň nechtěl jet, vypřáhli jsme ho a Josef mi najednou povídá: "Asi jsme mu zapomněli dát kus cukru." Byla jsem v rozpacích, protože bych ho sama snědla, jaký jsem měla zase hlad, a Josef na to: "Pan prezident Masaryk vždy svého koně, Hektora, pohladil a dával mu kostku cukru . Jeden vážený host mu říká: Proč mu dáváte odměnu před jízdou? Ále, na to herr prezident, já bych chtěl, aby se ten kůň na vyjížďku se mnou také těšil!" 

Smáli jsme se bláhově. Asi byl plný obav, zda se k nim těším. Když on je takový milý, jeho rodina bude pro mne také milá, ale kolena se mi třásla, to víte... Koník se napásl a odpočinul si, přespali jsme a ráno směle pokračovali. Krajina byla zvlněná a pěkná.

Měla jsem elánu na rozdávání., pořád jsem se na něco ptala, vrtěla se a v Choustníkově Hradišti na nás vybafli, tam totiž byla nějaká celnice, též zde končila hranice Protenktorátu a seděli tam dva mládenci, Češi. Slyšeli bohužel naši němčinu a pustili se do nás. Vypadala jsem krajně podezřele, ale když jsem zazpívala italsky kousek Verdiho a santu Luciu, tak mne dále pustili, protože uznali, že němka by to takhle bez přízvuku nesvedla, ten jeden byl totiž muzikant.

  Přes Kuks jsme dorazili až do Dvora Královýho. Giusseppe seskočil a pomohl mi dolů. Matka s otcem nás objali, mne si dlouze prohlíželi. Skočila jsem jim kolem krku.Matka nemluvila, byla rozpačitá. 

Ukázalo se, že nemluví německy, ale otec uměl perfektně a moc se mu líbil můj kabátek, byl totiž krejčí. Měla jsem si s ním o čem vyprávět. Maminka mne postupně zasvěcovala do tajů české kuchyně, což pro mne bylo těžké.

Pro sousedy to však milé nebylo. Jacísi dva chlapi i ženská na mě začali křičet, ať táhnu do Němec. Ti chlapi mě chtěli chytnout, nadávali mi přitom. Křičeli: Je to němka? Je to židovka? Nebo obojí? Vypadala jsem tak, jak jsem vypadala, zkrátka jinak a neuměla ani trochu česky. Čelila jsem jim statečně, ale začali vyhrožovat Josefovi a celé rodině, jeho bratrům i sestře a viděla jsem, že je zle, že tito lidé nám nevěří.

Nazítří se s námi tedy rodiče opět loučili, udělali nám jídlo na cestu a jeli jsme i s povozem do Prahy na konzulát. Praha byla nádherná, byla jsem tam však poprvé v životě. Na náměstí však Josefovi kdosi uřízl nožem tašku, takže přišel nejen o svačinu, ale i o peníze, co tam měl pro strýčka Příhodu.

Ptali jsme se na cestu a vyložili, co se nám děje za příkoří a ti lidé, také mladí nás tam osobně zavedli a popřáli nám šťastnou cestu při návratu. Na konzulátu nám slíbili pomoc, byli milí, konečně moji rodiče se také dozvědí, co se mnou je! Byla jsem nevýslovně štˇastná. 

Doma ale sousedé stále hrozili, nevycházela jsem nikdy sama ven a čelila urážkám. Maminka z toho byla moc smutná. Němci byli všichni odsunuti a Češi je nenáviděli. Otec mi prozradil, že jeho rod původně pochází ze Španělska.

Začala jsem pracovat v cukrárně u pana Alana, to byl hodný a zlatý člověk... S Josefem jsme se zatím vzít ani nemohli, vyřízení papírů bylo nekonečné. Napsala jsem  zatím dopis domů svým rodičům...