Demokratická kavárna

"Myslíš, že bez kavárny nebylo by bývalo kultury?" /L.Vaculík/ Jako kytara má struny, natažené mezi pevnými poledníky a ony, její kovové rovnoběžky chvějí  v těletřesení hráče. Kavárna zní brumendem varu a smíchem, cinkotem lžiček. 

A karet, padajících pod stůl. Karty věštecké. Karty mohou být letectvem ze silonových tašek, znovu módních, tak jako síťovky. Dnes přicházejí retrospektivně zpátky šetříc opět naše lesy. K ranní kávě pak nedmyslitelně patří i novinky, noviny a okolnosti těchto novinek, jež se udály nejen přes noc...Jsou to perly anebo skla prodané nevěsty?  

Kavárna je diskuse, každý obhajuje svůj názor, čekáme, kdo nás osloví, podporujeme a vybízíme se navzájem ke slovu. Vzájemné sympatie se vesměs rozvinou po kontrole, z jakých nepopulárních tuků a olejů jsou zákusky vyrobeny, namátkou z palmového či olejkového... Dáme snad přednost máslu z jejich hlav?

Je třeba navodit ovzduší činorodé, protože jinak by člověk snadno mohl zvolat: "Je cosi prohnilé na záchodě  dámském...! " Tím také zabránit depresím, ztrátě smyslu dění, atˇ co chce mluví ten který artyčok. Pozornost tím neodvede at´ již se zřídí ministerstvo a komisi s komisaři čokolády čehokoliva. Jako nesmyslně pouze neobsluhovat a neudržovat, nenechme se vmanipulovat do depresivních stavů, at´ plácají se sami co navařili hrnku samovarném.

A tam, kde duch se vznáší s vůní vanilky, kakaa, skořice a kávy, nemůže být snadno potopen, ba tam, v kavárně, kde se vznáší vysoko nad vodami roste. Útržky hovorů z úst vznešených a posvěcený místy genia loci, kde člověk nadaný čichem a pátým elementem pookřeje a karetně zvolá: "Vole padni ! "